I když ti život láme kosti,zaživa pálí kůži a nervy napíná jako lana z ocele,nikdy nejsi sám. I když tě ten venku opustí,všechno ztratíš a možná i touhu žít dál, nikdy nejsi sám.Uvnitř tebe je někdo, kdo stále trpělivě čeká,až si vzpomeneš.Je to ten, ze kterého jsi stvořený,z koho jsi vzešel a ke komu se zase navracíš.Je to ten, co na věčnosti sleduje tvé počínání ve světě mlhy a přeludů,kde hraješ hru zvanou život.
To jen ty tak zoufale lpíš na vnějších odrazech pokřivených realit a ještě zoufaleji se snažíš na něčem nebo někom zachytit,aby ses aspoň na chvíli cítil podporovaný a milovaný.Věz,že nikdo nikdy na celém světě ti nedá navždy to po čem toužíš.Teprve obrátíš-li se do svého hlubokého nitra a začneš vidět a cítit tam, setkáš se sám se sebou-skutečným,pravým,jedinečným...a pak zacítíš...nikdy nejsi sám...o)))
Radka